Minulý týden jsem po večeři seděla s kolegy a šéfem v hotelovém baru v Manchesteru. Mám všechny ty domorodce ráda a oni mě taky a vůbec mi nevadí, že jsem jako jediná cizinka v kolektivu občas zdrojem všeobecného veselí. Po několika sklenkách na účet firmy se rozjela vzrušená debata na firemní téma, když mě šéf zaskočil svým překvapivě neanglickým zpátečnickým postojem. Chtěla jsem mu to pěkně od plic nandat, ale za nic na světě mi v hlavě rozplizlé několika giny s tonikem nenaskočilo to správné slovo. Všichni napjatě čekali co ze mě vypadne za hanebnost a dozvěděli se toto:
„You are such a ....a.....a....zaprděnec!“
„Sap....what??“
„Zaprděnec!“ Vyslovila jsem to hrdě a pěkně pomalu. „Pf, běžte se s vaším oxfordským slovníkem vycpat.“ Šéf byl první, komu se to šílené slovo podařilo za hurónského smíchu ostatních jakžtakž vyslovit, ale pak chtěl logicky vědět, co to znamená. A já měla problém. Mohla bych sice po všech létech s nimi strávených sepsat dlouhý výklad o záludnostech viktoriánské duše, zaprděnost ale mezi její stinnou stránku rozhodně nepatří. Vykoktala jsem „omezený“ a vybruslila ze šlamastyky. Byla jsem ze sebe ale nadmíru otrávená a začala přemýšlet, jaká je vlastně definice zaprděnosti.
Zaprděnost není stejná jako poprděnost, i když poprděný člověk může být i zaprděný, pakliže prdí často a neotevře okno. Poprdět se občas může každý, o tom se přít nemusíme, i mně se to už v životě stalo. Ale poprdět se z někoho, je stav mentální, nikoli fyzický. A takový poprděnec je dost možná i zaprděnec, který si ve vzniklém smrádku libuje. A strach z průvanu by se dal krájet. Poprděnec se chová jako paralyzovaný, puch mu zatemnil mozek a nakonec mu ani nevadí, že objekt jeho tělesných produktů mu do takhle už hustého vzduchu ještě párkrát připrdne. Stejně jako té paní onehdá v Prostřenu, která dala mladému osvícenému hostiteli jenom pět bodů za to, že si dovolil naservírovat jí šťavňaťoučká jehněčí žebírka a přitom ona by prý skopové nepozřela. Netrefil se jí chudák do chuti, paní by si asi radši dala párky bez masa a zalila je becherovkou. Ona paní je totiž hrdá na tradiční české, vlastně československé, hodnoty a novináři lžou, když ty párky pomlouvají. Co na tom, že smrdí tak, až se nedá dýchat, hlavně že chutnají velkopansky.
ANO, po urputném přemýšlení jsem se dopočítala a neptejte se mě, jak jsem k tomu číslu došla. V Čechách žije 21,2% zaprděnců a zkuste mi to vyvrátit. Odvážně se zaštítím vědeckou poučkou, že neexistence důkazů není důkazem o neexistenci.
Ale jestli někdo víte, jak co nejpřesněji přeložit zaprděnce do angličtiny, budu neskonale vděčná.