Kavárna bez placení

20. 05. 2019 17:53:24
1. kapitola STRACH má sice velké oči, ale tyhle byly ďáblovy. Odešla jsem bez placení a teď budu na útěku

Slunce ten den zalezlo příliš brzy a vystřídaly ho napřed mráčky, které houstly a tmavly, až skrz ně nepronikl ani paprsek. Nebylo ještě vůbec pozdě, ale postupující tma, se kterou jsem tak brzy nepočítala, nás zastihla na kraji lesa. Černá srst, jenom na tlapkách a čumáku prosvětlená do hněda, maskovala Olivera téměř dokonale, takže jsem musela krčit čelo a ostřit zrak, abych ho nadobro neztratila z dohledu. Po zádech a za krkem mi přeběhl mráz. Citelně se ochladilo a tmavé ticho přerušené jen občasným skřekem nějakého ptáka mě zaskočilo nepřipravenou.
„Olivere, k noze. Tak kde jsi?“ Z kapradí obrůstajícího povalený kmen se ozval praskající zvuk a vyvalila se černá skvrna. Svého psa jsem poznala hned, nenadálý zvuk mě ale stejně donutil poskočit a vyjeknout. Oliver se na mě podíval překvapeně a nehybný ocas vytrčil směrem vzhůru. „Pojď vrátíme se, asi bude pršet, a to ty nerad, viď?“ Snažila jsem se přesvědčit jeho i sama sebe, že se vlastně nic neděje a s dobrmanem se v lese nemám čeho bát. Husí kůže byla ale důkazem, že sama sobě lžu. Od pasu jsem rozvázala větrovku a přehodila si ji přes ramena. „Stůj. Radši ti dám vodítko, ať mi někam nezmizíš.“

Nevím, kam směřovala cestička, kudy jsme teprve před malou chvilkou do lesíka vstoupili, ale zpátky určitě vedla kolem pole s kukuřicí až do vesnice s podivným názvem Velké Sliby. Možná pro to její jméno jsem zamluvila hotel na farmě na jedno přespání, kde jsme se teprve před pár hodinami sami dva ubytovali. Já a Oliver. Nic morbidního ani úchylného ve vztahu starší ženská a pes není. Je to jenom pragmatické uspořádání vztahových priorit po dlouhých a neúprosných životních bojích a vlastních prohrách. A je nám takhle spolu dobře. Nějak jsem si náš osamělý život vysvětlit musela.

Smrákalo se rychle a najednou nebylo vidět téměř nic. Zčistajasna se na pár mrazivých vteřin ukázal kousek cesty mezi polem a lesem a silueta dubu nedaleko před námi se rozsvítila v šílené hře elektrického výboje blesku. Zmrzlá strachy jsem ani nepostřehla, kdy se z pár kapek stal příval deště, jehož akustický doprovod mnohokrát znásobil paniku, která mi dovolovala jen stěží dýchat. Jak se mohlo stát, že se příjemná procházka před večeří v okamžiku proměnila v noční můru pro nás oba? Oliver svěsil ocas mezi nohy, chvilku mě zmateně táhl kamsi do tmy a v dalším momentu vedle mě čekal na pokyn. Tak sakra, kam se poděly všechny tvé instinkty? Proběhli jsme obloukem kolem dubu, jehož obrys mnohonásobně zvětšený strachem byl jediným ukazatelem směru zpátky do vesnice a pak se řídili jenom malinkým blikotavým světlem lampy, která nás jako návěstidlo přiváděla k sobě. Tímhle jediným optickým znamením byla stará rezavá petrolejka kymácející se ve větru, který se k tomu všemu přírodnímu šílenství před chvilkou přihnal zpoza lesa a strhl mi větrovku z ramen a kapuci z hlavy.

Oliver se zastavil před vraty ze ztrouchnivělých trámů, které ve stínu petrolejky připomínaly vchod do staré zapomenuté stodoly, a netrpělivě na mě čučel s výrazem „Tak už je konečně otevři, na co čekáš?“ Strčila jsem do nich opatrně, aby na nás nevypadly z pantů. Nepříjemný hluboce skřípavý zvuk mi znovu vytesal husí kůži do celého těla a Oliver o několik kroků couvl zpátky do tmy. „Pojď, ty hrdino, sem aspoň nebude pršet.“ Snažila jsem se ho přesvědčit, že se bojím o trochu míň než on, ale pravda to vůbec nebyla. Úvahy o tom, jestli psi poznají lež a já si tak nesnížím v jeho očích kredit, jsem odsunula na později a vkročila do škvíry mezi polootevřená vrata a kamennou zeď. Nepřekvapila mě tolik další petrolejka na protější zdi, ani absence slámy, ale vzduch, který nebyl cítit senem ani liščím trusem. Voněl čerstvě upraženou kávou. Déšť bušil do děravé střechy, ze které v proudech crčela voda na udusanou hliněnou podlahu, ale vichr naštěstí zůstal venku. Pod lampu zavěšenou na rezavém háku někdo připevnil dřevěnou ceduli se starým nápisem. Ženskou zvědavost nepřebije ani strach. S Oliverem na vodítku jsem prošla mezi cákanci vody až na druhý konec stodoly. Deska byla pověšená nakřivo na trámu nad nízkými dveřmi a nápis na ní vypadal jako vypálený rozžhaveným železem: „MŮŽEŠ ODEJÍT BEZ ZAPLACENÍ, ALE PŘED SEBOU STEJNĚ NEUTEČEŠ“

Jediné, co mě trochu uklidňovalo, bylo aróma, které bylo teď cítit ještě mnohem intenzivněji v kontrastu s tajemným nápisem a děsivou atmosférou staré stodoly. Oliver, který si vedle mě otřepával vodu z kožichu najednou ztuhnul a s tlumeným výhrůžným vrčením bez hnutí pozoroval dveře pod cedulí. Ty se nečekaně zprudka otevřely. Oliver zakňučel a schoval se za mě. Jestli jsem si kdy představovala ďábla v lidském těle, pak se mi právě zjevil bez příkrasy. Neschopna pohybu jsem v paralýze vytřeštila oči na jeho velké tělo krčící se pod nízkým trámem, na pramen černých dlouhých vlasů, který mu spadl přes tvář a splynul s plnovousem dlouhým až do půli statného krku. Černé ďábelské oči pod klenutým hustým obočím nevypadaly jako z tohoto světa, byly divoké a neproniknutelné, ale přitom ne špatné. Byl oblečený do sněhobílé košile s vysokým límcem, skvěle padnoucího černého lesklého saka a pod krkem měl elegantně uvázaný černý hedvábný šátek.
„Tak pojďte dál, už na vás čekám,“ promluvil ďábel dutým hlubokým hlasem jako z hrobu. Udělal dva kroky zpět a velkou rukou ozdobenou dvěma pečetními prsteny a několika zlatými náramky mi pokynul směrem do místnosti, ze které vycházelo teplo, tlumené světlo a ta božská vůně. Neodvážila jsem se otočit a utíkat pryč, odporovat těm hlubokým očím a vzpěčovat se příkazu ďábla. Následovala jsem ho dovnitř jako zhypnotizovaná a Olivera táhla na vodítku za sebou.

„Bojíš se něčeho?“
„Nebojím. Jen jsem zmrzlá a promoklá.“
„Lžeš. Ale to je jedno, stejně mi to řekneš.“
„Možná.“
Ďábel se otočil zády k nám a pomalým krokem kráčel přes nevelkou místnost zaplněnou pár stolky se svíčkou uprostřed každého z nich a s rozviklanými židlemi na podlaze, která pod každým jeho i mým krokem zavrzala.
„Sedni si kam chceš, jak vidíš, nikdo jiný tu není.“
„A kde to vlastně jsem?“
„V kavárně přece.“
„To je tvoje kavárna? A kdo ji tu najde?“
„Ty jsi jí našla, ne?“
Ďábel odešel za pult s vyskládanou řadou svícnů různých tvarů a velikostí. Některé svíčky byly čerstvě zapálené, z jiných přetékal vosk až na dřevěnou desku a z dalších vycházel už jen čoud. „Udělám ti kafe z džezvy, nejde proud.“ Postavil připravenou nádobku ve tvaru přesýpacích hodin na kamna, otevřel kovová dvířka a přihodil do nich dvě polena z košíku položeného vedle na podlaze. V jeho jeho bledé tváři a temných očích se odrazily plameny svíček, když se na mě znovu podíval.
„Jmenuju se Fear, kdyby ses chtěla zeptat.“
„Nechtěla, ale děkuju. Já jsem Monika. Ty nejsi zdejší?“ Nevím, proč jsem se tak blbě zeptala. Fear možná vypadal jako cikán, ale rozhodně jako žádný ze všech Čechů, které jsem kdy potkala.
„A kde ses tu vzal?“
„Jsem chvíli tu a chvíli zase tam. Teď jsem zrovna tady a dělám kafe.“
Venku to prásklo někde hodně blízko. Škubla jsem sebou, vyjekla a Oliver se pod mými nohami ještě víc přikrčil. Fear se na mě podíval přes pult a ani nehnul brvou. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem před zahřměním neviděla blesk a došlo mi, že v místnosti není žádné okno. Byly tam jenom dveře, kudy jsme vešli, dvířka od kamen a pak ještě ve stěně naproti mně visela zástěna z provazů. Nepřála jsem si nic víc než vypít kafe a vypadnout, klidně zpátky do té tmy a nečasu, hlavně pryč od toho podivného chlapa s pohledem ďábla. Zároveň mě cosi nevysvětlitelného nutilo dál sedět na židli a podřídit se kavárníkovi v černém, který právě přeléval kafe do smaltovaného hrnečku.
„Tady máš jedno speciální.“
„A co je na něm speciálního?“
„Rozvazuje jazyk těm, co se bojí mluvit.“
„Já se ale nebojím.“
„To už jsi říkala. Teď to vypij, studené není dobré.“
Spálila jsem si ret o hrnek, ale kafe mělo tu nejlahodnější chuť, jakou jsem kdy okusila, trochu mi připomínala hustou zelenou kávu z letiště v Bahrainu. Napila jsem se ještě jednou a touha poděkovat, zaplatit a vypadnout mezitím zeslábla. Své místo přenechala neovladatelné zvědavosti. Rozhlédla jsem se po neupravených kamenných stěnách a neskladně visících černobílých fotografiích.
„Kdo je na těch fotkách?“
„Ti, co se taky báli. A teď mi řekni z čeho máš strach.“ Fear rychlým pohybem odsunul protější židli a pomalu, s upřeným zrakem do mých očí, se posadil. Obě paže zdobené zlatem položil na stůl a lehce se předklonil. Jeho kamenný výraz se od chvíle, kdy nám otevřel, vůbec nezměnil, neotupila ho žádná emoce. Ani radost z nenadálých hostů, zlost, zmar, ba ani stín humoru. Netroufla jsem si ho rozčílit tím, že budu dál na trvat na tom, že se ničeho nebojím.
„Bojím se, že nenajdu cestu a zabloudím.“
„A víš kam jdeš?“
„Jasně že vím, ale netuším jak tam dojít.“
„A odkud jdeš a proč, to víš?“
„Zhruba.“
„Moniko, ty máš problém.“
„Tak zlý to snad není, ne?“
„ Ti, co ví odkud jdou a proč, ale neví kam, ti jsou na útěku. Ty ale ani nevíš odkud jdeš. Dokud na to nepřijdeš, budeš ztracená.“
„Já ale před ničím neutíkám, jen se snažím vrátit zpátky.“
„To už ale nejde.“
Dostala jsem šílený strach. Co tím myslí? Že už se odsud nikdy nedostanu? Že zmizím ze světa a ani Oliver po mě neštěkne, protože se bude bát otevřít tlamu?
„Proč by to nešlo?“
„Protože už je všechno jinak.“
Byla jsem ztracená, unavená a bála se co přijde dál. Z Feara vycházel chlad, který mě i Olivera zakonzervoval na místě a jeho hluboké temné oči, stále na mě upřené bez jediného mrknutí, mi vytlačily mozek z hlavy.
„Vůbec ti nerozumím, ale to je jedno. Já nemusím rozumět všemu.“
„Nemusíš, ale budeš.“
Nemohla jsem jeho hypnotizující pohled dál snášet a znovu se rozhlédla kolem sebe. Na zdi za kamny visely velké kovové hodiny. „Měl by sis srovnat čas, přece nemůže ještě být půlnoc?“
„Taky že není. Je dvanáct.“
„To není stejné?“
Fear neodpověděl. Zvednul se ze židle, urovnal si šátek pod krkem, odešel ke kamnům a hodil do nich další poleno, až oheň uvnitř zapraskal. Postavil se před hodiny a chvilku na ně bez hnutí hleděl. Pak jednou rukou beze spěchu otočil velkou ručičkou dokola ciferníku a skončil, až když byla na původním místě. Otočil se ke mně a řekl: „Je to lepší?“
„Není, pořád je půlnoc.“
„Jak myslíš.“
„Myslím, že už bysme měli jít, třeba už přestalo pršet. Kolik jsem dlužná za to kafe?“
Venku bouřka možná skončila, do mě ale jako by uhodil blesk. Na odpolední procházku do lesa jsem si nevzala peněženku a neměla nic, čím bych mohla zaplatit.
„Zaplatíš příště.“
„A co už když už se nevrátím?“
„Jednou se vrátíš. A všechno už bude jinak.“
„Tak děkuju, kafe bylo moc dobrý.“
Zvedla jsem se na zdřevěnělých nohou a židle pode mnou zaskřípala. Oliver vyskočil z pod stolu a odevzdaně se na mě podíval. Popošla jsem pár kroků zpátky ke dveřím, odkud jsme dovnitř vstoupili, ale Fear mi zastoupil cestu. Byl obrovský a černé vlnité vlasy v pramenech mu splývaly po ramenou. Rukou s prsteny mlčky ukázal na provazovou stěnu. „Tudy.“ Krev v tepnách mi ztuhla a přestala proudit. Co je asi za těmi provazy? Mučírna nebo rovnou peklo?
„Nemůžu odejít jinudy, to nikdy cestu zpátky nenajdu.“
Fear už nepromluvil. Došel k provazům, odhrnul je a nechal mě následovanou Oliverem projít do neznáma.

Prošli jsme krátkou studenou chodbičkou a najednou bylo světlo. Slunce pražilo nad kukuřičným lánem a listy dubu šustěly ve slabém vánku. Ohlédla jsem se za sebe a viděla kamennou zeď polorozpadlé stodoly, do které z téhle strany nevedla žádná vrata. Jako by ani bouřka a kavárna neexistovaly a ďábel byl pouhou hrůzou v mé duši. Jenom vůně kávy mi ulpěla na prstech a nechtěla vyčichnout. Pustila jsem Olivera z vodítka, ale nikam neodběhl, stál trpělivě vedle mě a očima se ptal, kam že to teď vlastně jdeme. Skoro jako by pochyboval, že to vím. Ukázala jsem na červenou věžičku vesnického kostelíka a vykročila zpátky k Velkým Slibům.

Na dvoře farmy před recepcí hotelu stálo moje auto. Ulevilo se mi, že se mi svět nikde neztratil a já jsem přesně tam, kam jsem chtěla dojít. A teď hupsnu do postele a nebudu přemýšlet o tom, co se právě stalo. Na to budu myslet až pak. Na recepci seděl starý pán, kterého jsem už předtím někde viděla. Podíval se na mě přes horní okraj brýlí a odložil noviny.
„Dobrý den, čím mohu posloužit?“
„Klíč od pokoje prosím, ale zapomněla jsem číslo. Před pár hodinami jsme se ubytovali.“
„Prosím? Dnes tu ještě nikdo nový nebyl. Máte rezervaci? A potřebuju váš občanský průkaz nebo pas.“
Asi byl chudák zmatený, nebo mu ta slečna, která nás ubytovala, zapomněla o nás říct. Ještě že jsem šla s Oliverem na procházku rovnou když jsme přijeli a nechala všechny věci v autě. Pokrčila jsem rameny a vrátila se na dvůr. Z kufru auta jsem vytáhla tašku a vrátila se zpátky do hotelu. Pas jsem položila na recepční pult a otráveně se ušklíbla.
Starý pán neohrabanými prsty nalistoval stranu s fotografií a mým jménem. Zkontroloval si obrázek s realitou a konečně se na mě usmál.
„Už si vzpomínám, ano, byla jste tu, ale to musí být tak minimálně rok, paní Fear.“
Vytrhla jsem mu pas z ruky a nechápavě četla své jméno. Monika Fear. Z další stránky vypadla černobílá fotografie ďábla. Hlavu měl lehce skloněnou a oči temné jako nejblubší noc mě probodávaly až do vnitřností. Dlouhé vlnité vlasy mu padaly na záda, rukou ověšenou zlatem si přidržoval vousy na bradě a rty se mu zkroutily do sotva znatelného posměšného úsměvu. Zamrazilo mě po celém těle. Otočila jsem fotku, abych se nemusela do toho obličeje dál dívat. Na rubové straně byla krasopisným písmem černým inkoustem napsána tato slova: „Můžeš odejít bez placení, ale před sebou stejně neutečeš. Tvůj Fear.“ Nervózně jsem se poškrábala na nose a z prstů znovu ucítila vůni kávy.
„Váš manžel? Fešák.“ Neodpověděla jsem.
„Máte tu rezervaci na dnešní noc, ale ještě je brzy, váš pokoj bude připravený až kolem druhé. Dojděte si třeba zatím do vesnice na kafe a vezměte pejska proběhnout se po okolí, je tu krásně. Stejně bude lepší vyrazit teď, kvečeru má přijít pořádná bouřka. Snad nebude tak hrozná jako loni. Blesk nám uhodil do dubu za vesnicí a doslova ho přepůlil.“
„A je tu někde kavárna?“
„To bohužel ne, tady jste na vesnici. Ale v hospodě U Říhů vám taky kafe udělají a mají moc dobrý guláš, jestli máte hlad. Jsme rádi, že jste opět zavítala, tak ať se vám u nás líbí.“


Pokračování příště....




Autor: Alena Vachtová | pondělí 20.5.2019 17:53 | karma článku: 8.32 | přečteno: 337x

Další články blogera

Alena Vachtová

Teorie zaprděnce

Potýkám se s tím pořád. Ani dávná lingvistická studia na filosofické fakultě a víc než deset let v Anglii mě nedokáže spasit. Prosím pomozte.

3.6.2019 v 10:20 | Karma článku: 14.05 | Přečteno: 859 | Diskuse

Alena Vachtová

Pětapadesát plus

Mám strach, protože nevím, co to znamená. Vždycky mě znervózní, když má nastat neodmyslitelný konec a vyvrhnout mě z rutinního pohodlí.

26.5.2019 v 21:03 | Karma článku: 18.17 | Přečteno: 757 | Diskuse

Alena Vachtová

Anglický pes versus pes český

Kdo čeká ironickou úvahu na současné politické téma, bude zklamán. O Brexitu už se bavit nechci, fakt jde o psy

21.5.2019 v 23:33 | Karma článku: 18.18 | Přečteno: 779 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Vojtěch Kemenny

Naposledy jsme si zamávali...

Na konci května zemřel známý spisovatel a scenárista Jiří Stránský. Jeho život nebyl jednoduchý, v komunistických kriminálech strávil téměř 10 let, toto období se také promítlo do autorových knížek.

19.6.2019 v 7:29 | Karma článku: 10.29 | Přečteno: 235 | Diskuse

Dita Jarošová

Milý pane Vaňku !

Zdravím od Krkonoš! Jak jste naladěn? Co vaše srdce? Dříve zkrátka byla ta zahrádka, soběstačnost na pořadu dne, člověk, pokud chtěl přežít, lecos si vypěstoval, také vyměnil v naturáliích. Po retru však neprahnu, ani v nejmenším.

16.6.2019 v 14:42 | Karma článku: 12.93 | Přečteno: 539 | Diskuse

Zdeňka Ortová

Třikrát kávu, prosím!

Máte dnes s kým jít na kafe? Jestli ne, tak já vás zvu. A pokud ano, tak nevadí, i tak si ke mně můžete přisednout.

15.6.2019 v 15:24 | Karma článku: 25.55 | Přečteno: 875 | Diskuse

Dita Jarošová

Vrtačka /povídka/

Klíč od svých dveří si každý hlídá jako ostříž, občas se ovšem přihodí, že tato, tak důležitá věc, zůstane ležet na lavičce kdesi na letišti v Ruzyni anebo Václava Havla, jak kdo chce.

14.6.2019 v 22:20 | Karma článku: 11.18 | Přečteno: 207 | Diskuse

Pavla Hermannová

Z deníku učitelky základní školy 11

Člověk může mít naději na klid, ale to je ve školství vždycky ošemetné. Ovšem i v těch nejnepokojnějších dobách mi nějak zázračně bylo jasné, že přes to všecko je ve školství hluboký smysl...

14.6.2019 v 14:57 | Karma článku: 19.64 | Přečteno: 801 | Diskuse
Počet článků 5 Celková karma 13.74 Průměrná čtenost 590

Dělám všechno jako bych se už před časem nepřehoupla. Přehoupla. Přes laťku, která je vysoká padesát let a mně je to fuk. Skákat přes ploty mě totiž pořád ještě baví. Píšu příběhy, které se v mém netrpělivém životě a cestování napříč světem možná staly a možná taky ne....

Najdete na iDNES.cz