Můj pes se na rozdíl ode mě narodil ve Spojeném Království a má pas Evropské Unie, což se asi brzy změní. Já mám pro jistotu pasy oba, ale to sem teď nepatří. Důležité je, že můj pes je velký cestovatel, protože ho tahám skoro všude s sebou. Proběhl se po skotské vysočině, kolem italských jezer, bydlel na francouzském zámku i na jihočeské farmě a v Praze byl minimálně pětkrát. Na barcelonské pláži předloni o Vánocích mě uvedl do trapných rozpaků, když se zvesela rozběhl k pánovi, který si vyndal z baťůžku svačinu. Já v písku tak rychle utíkat neumím, takže mi chvilku trvalo než jsem za ním doběhla, vyrvala mu z huby pytlík s jamonem iberico a s omluvou ho lehce ožvýkaný vrátila tomu staršímu muži. Trapně mi bylo dvakrát. Oliver se chtěl pánovi asi taky odvděčit a začal ho radostně olizovat. Jenomže on ten kousek pláže byl jako na potvoru nudistický.
Ale zpátky do Čech. Úplně pokaždé tady řeším stejnou záhadu, které nemůžu přijít na kloub. A teď doufám, že mi ji konečně někdo pomůže vyřešit.
Otázka zní velmi prostě – proč se čeští psi zákonitě perou a psi angličtí nikoli? Tento údajně ověřený fakt je mi v Čechách pokaždé vtloukán do hlavy, když si dovolím v parku, na louce či u řeky pustit svého psa z vodítka. Pokaždé musím trapně blekotat, že můj pes ale opravdu nikoho nezakousne a nezpůsobí krveprolití. A s velkou pravděpodobností tak neučiní ani mazlíček té starší paní, která na mě už z dvaceti metrů řve:
„Je to pes nebo fena?“
„Pes,“ odpovím klidně v domnění, že paní chce být společenská a poptat se na rasu a věk mého Olivera a třeba i pochválit jeho lesklou srst a jiskru v oku. Nikoli. Reakce je vždycky stejná.
„Tohle je taky pes. Přivažte si ho, jinak se porvou.“
„Prosím? Váš pes je agresivní?“
„To ne, ale psi se vždycky rvou.“
A teď teda fakt nevím. Možná kdybych paní vysvětlila, že můj pes je anglický, uklidnilo by ji to. Jestli ale ona ví, že angličtí psí se neperou?
Když jsem ještě bydlela v Praze, měla jsem fenu. Způsobně jsem ji vodila na řetězu, protože jinak by se rvala, a tudíž se mě nikdo na její pohlaví neptal. V Anglii, Itálii, Francii, ba ani ve Španělsku mi stejnou otázku nikdy nikdo nepoložil.
Pravda je, že v Čechách žije statisticky nejvíc psů na hlavu. Možná proto známe nějaké tajemství, které před ostatními národy pečlivě tajíme? Nebo jsou čeští psi jenom výjimečně dominantní?
Oliver si po zbytku Evropy klidně dál běhá mezi ostatními psisky. S některým si očuchá čumák, s jiným zadek a zbytek prostě ignoruje. Ale ta radost, když potká nového kámoše a trochu si s ním zařádí. Jasně že se po něm i párkrát někdo ohnal, když byl moc vlezlý. Vzal si to k srdci a utekl. Ruku na srdce – kolikrát v životě jste viděli psy bez vodítka servat se do krve?
Jeden soukromý poznatek a slovo do pranice mám. Psi na vodítku pouští větší hrůzu než ti na volno a já jim rozumím. Co jim taky jiného zbývá? Jak by se cítil chudák chlap, kdyby nás večer přepadli a já se ho držela za ruku jako klíště a nepustila? Mohl by leda tak řvát, protože bránit nás nebo zdrhat by díky mě prostě nemohl. A to stejné dělá paní v parku, která potká mě s Oliverem. Přiváže psíka a drží ho tak urputně, že mu nohy vlají ve vzduchu. A pejsek chrčí, chrčí a budí hrůzu.... Jen tak pro jistotu.
Ale já vím, proč to tak je a doufám, že to někdo brzy změní. Nebo se budu muset vrátit a změnit to sama. V Anglii je totiž dobrá praxe socializovat štěňata. Věřte mi, moc času to nezabere a je to velká legrace. Dobré způsoby si pejsci sice neosvojí, to je musíte naučit sami nebo je vzít na cvičák, ale interakce s ostatními šelmičkami se jim pak v životě bude hodit.
Uznávám, že s tou výchovou mám máslo na hlavě. Kromě oné trapnosti na barcelonské pláži se Oliver taky jednou vyčůral paní do kabelky, překousal vodítko, když jsem se zakecala se sousedkou a šel se obsloužit do místního řeznictví. Ale jedno vám můžu slíbit. Až mě někdy potkáte v Praze na procházce s dobrmanem bez vodítka, vězte, že se s vaším miláčkem neporve. I když je to pes. A jestli tomu svému nevěříte, tak si ho radši držte na pevno.
A na toho mého nekřičte, on vám stejně nerozumí.